skip to Main Content

Jelikož jsem měl dvě souběžná studia, na bakaláři jsem Erasmus nestihl. Proto jsem měl jasno, že chci do zahraničí vyjet během magistra. Šlo tedy pouze o to, kam. Hned na začátku jsem si řekl, že nechci vybírat školu jen podle kvality studia, ale že chci jet současně někam, kde to mám rád. A jelikož mi od mala přirostla k srdci Itálie, vybral jsem si pro svůj Erasmus Boloňskou univerzitu, nejstarší univerzitu v západním světě, od které jsem současně čekal i kvalitní výuku.

Obecně vzdělávací instituce v jižní Evropě doprovází ne příliš dobrá pověst a Erasmus tady bývá považován spíše za dobrodružství. Po měsíci stráveném v Itálii si však troufám říci, že se to netýká Boloňské univerzity.

Samotná Boloňská univerzita (oficiálně Alma Mater Studiorum – Università di Bologna) má krom samotné Bologni kampusy v dalších čtyřech městech. Já jsem si pro svůj Erasmus vybral kampus ve Forlí, kde je podle některých politologie ještě na vyšší úrovni než v samotné Bologni (avšak pro případně zájemce platí, že i studium přímo v Bologni je možné). Univerzitní prostředí tu poměrně zdatně odolává „uvolněnému italskému stylu života“, ten se projevuje snad jen v některých případech. Příklad? Vyučovací hodiny tu jsou teoreticky dvouhodinové, z čehož jsem měl ze začátku trochu respekt. Přeci jen soustředit se o další půlhodinu navíc oproti našim 90 (teď už tedy 100) minutám je rozdíl. Ale ukázalo se, že tomu tak nemusí nutně být. V jednom kurzu je například vždy zhruba v půlce vyhlášena speciální přestávka na kávu. Není stanoveno, jak dlouhá pauza je, prostě když si všichni užijí svoji kávu (je tady vážně skvělé i kafé z automatu), případně cigaretu před budovou, tak se pokračuje. A pokud si nyní představujete nějakou anarchii, tak tomu tak není. Po zhruba deseti minutách se většinou všichni vrátí a jede se dál.

Obecně můžu říct, že jsem s místní výukou spokojen. Většina profesorů, se kterými jsem přišel do styku, je velmi kvalitní a současně vstřícná, často s mnoha zkušenostmi s vyučováním na zahraničních univerzitách. Na místní fakultě politických věd je možné studovat několik anglických bakalářských i magisterských programů, takže i výběr anglicky vyučovaných předmětů je veliký. 

A co samotné Forlí? Forlí je menší, poklidné město s asi 120 000 obyvateli, které si svou slávu a důležitost užilo především ve starověku a středověku. Co myslím slovem poklidné? Při ranní desetiminutové cestě do kampusu neuslyšíte ani jedno zatroubení auta. V normálním italském městě nevídaná věc. S nadsázkou se říká, že ve Forlí žijí jen důchodci a studenti. Platí ale hlavně to, že Forlí je studentské město, kdy se právě studenti starají o jeho kulturní život. Je tu také mnoho erasmáků, o nové kamarády tedy nebudete mít nouzi. Výhodou je, že například oproti Bologni je tu levnější ubytování a není problém ho sehnat v docházkové vzdálenosti od kampusu, který je nedávno rekonstruovaný a který mě příjemně překvapil. Menší velikost města je pak více než kompenzována možností podnikat výlety na zajímavá místa, kterých je v dojezdové vzdálenosti obrovské množství. Forlí totiž disponuje výbornou polohou na pomezí severní a střední Itálie. Osobně jsem za měsíc stihl navštívit Bolognu, San Marino, Rimini, Ravennu, Asissi, Řím a Veronu. A v dosahu jsou rovněž i místa jako Florencie či Benátky.

A poslední postřeh. Celý region Emilia-Romagna má pověst italské bašty socialismu a dalších levicových ideologií. A něco na tom asi opravdu bude. Nebude náhoda, že první ulice, do které jsem v Bologni vjel, se jmenovala Via Stalingrado. A na Fakultě politických věd ve Forlí nenajdete sochu nikoho jiného než Alexandra Dubčeka. Na druhou stranu ve Forlí vyrůstal Benito Mussolini a samotné město bylo během 20. a 30. let jedním z důležitých fašistických center. Na hlavní městské katedrále tedy sice narazíte na nasprejované anarchistické heslo, současně ale jen o pár kroků dál na hlavním náměstí (které bylo ve velké míře rekonstruováno právě ve 20. a 30. letech) stále naleznete lampy veřejného osvětlení s vyraženou zkratkou E F, tedy Era Fascista. Prostě svět tu je v rovnováze a obzvláště pro politologa je to ráj. Shrnul bych to tak, že se mi podařilo najít kýžený kompromis, kdy je můj Erasmus přínosný a současně si ho náležitě užívám.

Jan Hruška

Back To Top