skip to Main Content

Komunismus

Od prvních debat o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) cloumá českým veřejným prostorem spor o smysluplnost a oprávněnost jeho existence. Poukazuje se na zbytečnost, na dublování práce s jinými historickými (prý mnohem vědečtějšími) pracovišti a archivy, na údajnou ideologičnost jeho pracovníků/výstupů a na řadu dalších údajných problémů. Paradoxní je, že celá tato debata zůstává v abstraktní rovině; když mají kritici doložit konkrétní problematické knihy, články, výstavy, přednášky z produkce ÚSTR, nastává buď trapné mlčení, nebo ještě trapnější vykrucování a poukazování na novinový článek o Kunderovi.

Nový výklad dějin

I z toho je patrné, že ve skutečnosti o žádný ÚSTR ani Archiv bezpečnostních složek nejde. V celém sporu nejde o nic většího ani nic menšího než o vztah ke komunistické minulosti státu, společnosti i konkrétních jednotlivců. Pod pláštíkem vzletných řečí o nutnosti odideologizovat dějiny a o plurality interpretací jde o reinterpretaci polistopadové verze české historie druhé poloviny dvacátého století. Jde o to delegitimizovat a vyřadit nejprve z odborného, poté i z veřejného prostoru velké vyprávění o komunismu jakožto civilizační pohromě (nejen) středoevropského prostoru.
Děje se to různě. Jednak skrze vyhýbání se užívání termínu komunismus pro označení naší reality let 1948-1989. Užitím slov jako reálně-socialistické zřízení, první pokus o socialismus, státní socialismus apod. se mají vyvinit komunistické ideje z nepopiratelného civilizačního šoku, který naše země utrpěly. Podle těchto verzí nebyly na vině zvrácené Marxovy a Engelsovy (případně i Leninovy) ideje, ale jejich špatná aplikace, špatné pochopení. Že jde o klasický revizionismus, jak jej Západ zná nejpozději od dob Trockého, je zřejmé. Mimochodem – není náhodou, že v bojích proti ÚSTR se výrazně angažují někdejší trockisté, maoisté a lidé z jejich intelektuálního okolí. Jde tedy o faktickou rehabilitaci komunistických myšlenek a o jejich rozpojení s naší minulostí.

Každodennost versus diktatura

Jiným, rafinovanějším způsobem, jak proměnit náhled na komunistické čtyřicetiletí, je v poslední době tolik vzývaný a módní důraz na tzv. dějiny každodennosti. Oč jde? O nespokojenost s tou podobou historie, která předkládá pouze velké vyprávění o historii konkrétní pospolitosti, často soustředěné především na politické události, případně na jejich vliv na život člověka. Takové vyprávění je prý nutně jednostranné, nedostatečně komplexní a především – může jít proti vzpomínkám a prožíváním konkrétních lidí. Proto je zapotřebí zkoumat i způsob prožívání volného času, hygienu, sport, dovolené, postavení ženy ve společnosti apod. Proti tomu lze samozřejmě argumentovat jen velmi obtížně, pokud vůbec.
Problém nastává ve chvíli, kdy dějiny této všednodennosti mají nahradit velká vyprávění, a ne je pouze doplnit. Budeme-li se na konkrétní historickou etapu dívat pouze očima běžného, neaktivního člověka, námezdního čeledína ze statku, později z JZD, vůbec nemusíme zaznamenat zločinnost a opovrženíhodnost politického režimu. Jeho život se může s „velkými“ dějinami v zásadě míjet, neprotnout. To ovšem neznamená, že by onen režim zločinný nebyl.
Zvrácený fundament politického režimu není zmírněn tím, že poznáme, jak byl organizován sport a natáčení filmů. Na poznání zločinnosti holokaustu nic nezmění skutečnost, že budeme vědět, jaké sportovní turnaje probíhaly v židovských ghettech. Jednostranný důraz na zkoumání každodennosti tak jde vlastně ve stopách Hitlerových propagandistických návštěv a filmů, které pro zahraničí ukazovaly – podívejte, jak pěkně si Židé v ghettech žijí. Návštěvy (či diváci filmů) přitom právě viděli rozesmáté děti při divadelních představeních, hrou zaujaté hráče a diváky fotbalových utkání. Naše poznání procesu vyhlazení Židů to doplňuje, nijak to ale nekoriguje a korigovat nemůže bestialitu a nelidskost, s jakou se s Židy zacházelo.

Klacek na teorii totalitarismu

Při výzkumu naší totalitní minulosti jsme ale ve dvojí pasti – máme zkoumat především stát/režim, nebo společnost? Na jednu stranu víme, že teorie totalitarismu počítají s tím, že se totalitní moc projevuje v každém aspektu života. Že jde o ideální typy, jimž se konkrétní historické případy pouze přibližují, je jiná věc – byť zamlčení právě té ideálnosti je vítaným klackem kritiků teorie totalitarismu. Na druhou stranu víme, že pro hodnocení svobody člověka je konkrétní podoba režimu prostě rozhodující. Že na tom, že lidé v Československu svobodní nebyli, nic nezmění uvědomění si, že mohli (alespoň občas) trempovat či jezdit na chaty.
Aby nedošlo k mýlce – všechno (nebo téměř všechno) vztažené k všednodennosti je relevantním tématem pro bádání, pro výzkum. Jen není zcela samozřejmé, že by to měla být prioritní témata ÚSTR, jak již delší dobu propagují např. někteří členové jeho Rady. Resp. mohou být, ale právě jako doplnění a vysvětlení, jak bylo možné, že nacistický a komunistický režim získávaly a obnovovaly svou legitimitu. Neměly by však nahradit a vytlačit výzkum struktury a fungování represivních složek komunistického státu – koneckonců právě proto je Ústav tak těsně spjat a propojen s Archivem bezpečnostních složek.

Chladný kalkul s lidskou zlobou

Má zkoumat a dokládat, jak se stalo, že nacistický a komunistický režim stavěly na tom zlém, co je přítomno v člověku. Že dozorce, bachař, vyšetřovatel, nemusel nutně být od morku kostí špatný člověk – koneckonců vyprávění dětí různých nacistických pohlavárů o tom, jak skvělý byl jejich táta v soukromí domova, jsou známá. Že zločinnost a zvrácenost těchto režimů spočívala v tom, že onomu zlému dávaly systematicky prostor, že s nimi počítaly.
V tomto směru byly v paradoxní situaci. Ačkoli jakožto správní dědici osvícenství proklamovaly, že věří v to, že člověk je od přirozenosti dobrý a nezkažený, že jej kazí až společnost/jiná rasa/soukromé vlastnictví výrobních prostředků, ve skutečnosti počítaly s jeho narušením zlem.

Bez kontroly

Obrazem tohoto uvažování je vlastně i samotný průběh volby nového ředitele ÚSTR. Propracovaný systém, který se musel připravovat tři čtvrtě roku, který se tváří přísně odborně a nezaujatě, může soudně snadno zkrachovat na tom, že sice byla vymyšlena báječná kritéria a báječný systém, nicméně nebyl vyprojektován systém kontroly. Hodnotitelé hodnotili, ale nikdo se nenamáhal zkontrolovat a prověřit dodané informace. Člověk je přece stvořen jako dobrý, tak proč by lhal? Že si pak jedna z favoritek vyfabuluje manažerskou pozici, na níž měla pracovat, a obdrží za ni vysoké bodové hodnocení, už je jen logickým důsledkem absolutního pominutí kontroly.
Proč nás vlastně tolik rozrušuje (ne)volba ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů? Snad proto, že cítíme, že nejde o běžný historický ústav, že od něj čekáme něco víc. Že víme, že ten, kdo má vliv na intepretaci minulosti, drží klíče od budoucnosti. Inspirováni německou poválečnou zkušeností jsme čekali, že i nové dorůstající české generace se budou svých rodičů a prarodičů ptát – a co jste dělali v době komunismu vy? Nic takového se ale, zdá se, neděje. A pokud ano, tak rozhodně ne v oné očekávané sebezpytující podobě. Namísto toho máme co do činění s ospravedlňováním někdejšího nepřijatelného chování, s bagatelizováním vědomé a nevynucené spolupráce se Státní bezpečností, s heroizací konformity.
Velké vyprávění, jak nám jej na začátku devadesátých let nabídli očití svědkové a oběti komunistických zvěrstev, eroduje, ztrácí konsensus části společnosti na jeho potřebnosti a užitečnosti. K dalšímu posunu už stačí jen málo – potlačit svědectví obětí a povystrčit do popředí jiné aspekty života v komunismu.
A třeba i ta bílá přestane být bílou a černá černou. Rudý prapor zavlaje.

Stanislav Balík
vyšlo 12. dubna 2014 v MF Dnes (rubrika Názory, s. A11; mezititulky jsou dílem redakce; text odráží pouze názory autora, nikoliv katedry jako celku; použitý obrázky pochází ze serveru Pixabay)

Back To Top