skip to Main Content

Kdy se už u příležitosti 17. listopadu proti Miloši Zemanovi protestovalo? Proč měl z politiky odejít?

Veřejnost mobilizovaná proti Miloši Zemanovi je silný obrázek, který provázel výročí 17. listopadu. Při pohledu do minulosti je zajímavá podobná situace spojená se stejným výročím před patnácti lety. Tato analogie spadá do doby Opoziční smlouvy, kterou uzavřely Zemanova ČSSD a Klausova ODS po volbách 1998. Sociálnědemokratická vláda vedená Zemanem bojovala o rok a půl později s velkým propadem důvěry, na čemž se podepisovala jak špatná ekonomická situace, tak některé vládní skandály.

Dobové „blbé nálady“, použijeme-li výraz prezidenta Václava Havla, úspěšně využilo několik studentských vůdců z listopadu 1989, nejviditelnější z nich byli Martin Mejstřík, Igor Chaun a Šimon Pánek. Jejich text chytlavě nazvaný „Děkujeme, odejděte!“, a šikovně načasovaný k symbolickému desátému výročí 17. listopadu, v neklidné dobové atmosféře zapůsobil. Výzva pracovala hlavně s emocionálními apely a kritizovala „dosud největší marasmus – politický i morální“ od roku 1989 a požadovala odchod „vůdčích politiků hlavních politických stran“. Ve slovních vyjádřeních iniciátorů se tento požadavek fakticky zúžil na Zemana a Klause.

Nechyběla drobná ironie, pro české poměry ovšem docela typická. Jeden z hlavních „vyzyvatelů“ Chaun, profesí filmový režisér, natočil začátkem devadesátých let hagiografický dokument „Léčba Klausem“.

Vyvrcholení

Do začátku prosince 1999 se pod výzvu podepsaly desetitisíce lidí. Vyvrcholením mobilizační vlny se stala v pátek 3. prosince 1999 demonstrace na Václavském náměstí, na níž přišlo padesát, podle některých odhadů dokonce až osmdesát tisíc lidí. V atmosféře připomínající demonstrace sametové revoluce zazněl nejenom požadavek odchodu předsedů ODS a ČSSD jako největších viníků „hluboké mravní, sociální, politické a ekonomické krize“, ale také volání po vypovězení Opoziční smlouvy, demisi Zemanovy vlády a vypsání předčasných voleb.

Silný moralizující rozměr výzvy výmluvně odrážel požadavek „slibu vnitřní slušnosti každého z nás“, což mělo pomoci morální a duchovní obrodě společnosti. Mimo Prahu ale byl ohlas Děkujeme, odejděte! viditelně menší, i když několikatisícové manifestace se souběžně sešly v několika velkých městech jako Brno, Hradec Králové nebo Plzeň. Kontrast mezi mobilizovanou Prahou a mnohem pasivnějším „zbytkem republiky“ ale nebyl jediným úskalím výzvy.

Jednostranná „identifikace viníků“ v podstatě zbavovala jakékoliv viny další tehdejší politiky, kteří přitom také mnohdy zanechali v polistopadové politice výraznou stopu. Totéž se týkalo i prezidenta Havla, který výzvu uvítal („naše listopadová politická garnitura je už asi unavená, opotřebovaná“), nicméně o vlastním odchodu nehovořil.


Rozplývání

Hlavním problémem protizemanovské a protiklausovské iniciativy byla neschopnost či přesněji nemožnost nabídnout mimo odmítání dvou politiků a Opoziční smlouvy pozitivní vymezení, tedy konkrétní politickou alternativu. Vyžadovalo by to, aby se tlak vyvíjející iniciativa změnila v úplně jiného aktéra: politickou stranu. Někteří z „vyzyvatelů“, jmenovitě třeba Martin Mejstřík, sice o jejím založení uvažovali, ale bylo zřejmé, že taková transformace narazí na úskalí názorové pestrosti lidí, které výzva spojila. Neopominutelným paradoxem také bylo, že případná přeměna Děkujeme, odejděte! ve stranu by vytvořila konkurenci pro některé strany ostře se vymezující proti vládě a Opoziční smlouvě, zejména liberální Unii svobody, jejíž příznivce by zřejmě oslovila nejvíc.

Po velké prosincové demonstraci „pod koněm“ mobilizační vlna zeslábla a Děkujeme, odejděte! se z centra veřejného dění přesunula na periferii. Pokusy o její etablování jako trvalé občanské iniciativy nepřinesly stejně větší efekt. Svou roli zřejmě sehrálo i to, že nejviditelnější trojice bývalých studentů Chaun, Mejstřík a Pánek se rychle vrátila ke svým profesním aktivitám.

Jiní aktivisté Děkujeme, odejděte! se sice o trvalejší politické angažmá pokusili, což ovšem někdy vyústilo až v tragikomické konce. Projekt stranického nástupce Děkujeme, odejděte! se v roce 2001 rozsypal už při svém zakládání. Ani nová a dnes zcela zapomenutá Cesta změny, ani od ní odštěpená poeticky nazvaná Naděje v české v české politice žádnou roli nesehrály.

Lubomír Kopeček

Text vyšel ve zkrácené podobě v MF Dnes a na autorově blogu

(Blog odráží pouze názory autora, nikoliv katedry jako celku)

Back To Top