skip to Main Content

První přímou volbu českého prezidenta v lednu 2013 provázela nejenom velká vlna zájmu veřejnosti, ale i některé pozoruhodné momenty. Za zvláštní zmínku stojí debata rozpoutaná vzápětí po vítězství levicového kandidáta, kam až sahají prezidentovy pravomoci a zda může odvolat premiéra nepopulární pravostředové vlády. Tato na první pohled kuriózní debata, v sobě skrývá dva velmi důležité aspekty. Tím prvním je připomenutí nejednoznačnosti formulace některých ústavních pravomocí českého prezidenta, což se rozhodně netýká jen jeho vztahu k vládě. Oba parlamentem zvolení čeští prezidenti Václav Havel (1993-2003) a Václav Klaus (2003-2013) toho v minulosti využívali. Ještě významnější je druhý aspekt v podobě neformální, až mysteriózní poloposvátná aura, která v českých poměrech prezidenta obklopuje a kterou kdysi zažehl sám Tomáš Garrigue Masaryk. Pomocí této aury lze totiž před veřejností lépe obhájit určité kroky a opatření, neboť je podpořil nebo zaštítil „pan prezident“. Oboje už před zavedením přímé volby přispívalo k velkému vlivu prezidentů na českou politiku.

Charakter českého prezidenta nesmazatelně ovlivnila historická tradice z dob meziválečného Československa, kterou zformovala osobnost Tomáše Garrigua Masaryka. Tento zakladatel československého státu vědomě a úspěšně vybudoval instituci, která svým vlivem významně překračovala představu prezidenta v parlamentním režimu. Pestrá strategie posilování autority a vlivu prezidenta v československém politickém režimu vedla k tomu, že i po smrti svého tvůrce byl prezidentský úřad vnímán jako mocná politická instituce, které byla prokazována až polonáboženská úcta.

Ani zrod samostatné České republiky na přelomu let 1992 a 1993 neznamenal trvalou minimalizaci role prezidenta a jeho proměnu v ceremoniální postavu. Působící historická tradice v kombinaci s osobností Václava Havla a později Václava Klause, a také ústavou ne zcela jasně vymezený politický prostor, otevřely poměrně velké možnosti pro aktivního prezidenta. Využití těchto možností se ovšem projevilo hlavně v situacích, kdy tomu nahrávala stranická konfigurace. V Havlově prezidentské éře platila jednoduchá úměra, jejíž platnost se potvrdila i během Klausova prezidentství: čím je vládní většina rozhádanější a slabší, tím je prezident silnější – a vice versa.

Z deseti let, které Václav Havel strávil ve funkci hlavy České republiky, byl po většinu tohoto období mocensky blokován parlamentní většinou. Pouze v období od podzimu 1997 do jara 1998 mohl díky politickému zemětřesení zaujmout pozici, jež v mnohém připomínala jeho silnou mocenskou roli z počátku devadesátých let. Pokud Havel více zasahoval do vnitřní politiky, jednal spíše za politickými kulisami a využíval k tomu především kontaktů zejména u menších koaličních, stran. Ty vazbu s prezidentem využívaly k posílení svého postavení vůči dominantní vládní straně (v té době ODS). Havel se též snažil využívat rozkolů, averzí i ambicí různých stranických činitelů a mocensky nebo alespoň vlivově těžit ze své role arbitra.

Klaus měl jako prezident mnohem více prostoru pro zásahy do vnitřní politiky. Zásadně k tomu přispěla mnohem častější vládní nestabilita, kdy se premiéři a vlády střídali téměř „jako na běžícím pásu“. Klausův nástup do prezidentského úřadu ovšem provázel viditelný rozdíl v chování oproti Havlovi. Klaus v duchu svých slibů při prezidentské volbě nevyužil nabízející se možnosti demontáže vládní koalice vedené sociální demokracií, i když „soužití“ s ním nebylo jednoduché.

Zrekapitulujeme-li základní momenty, které formovaly české prezidentství, působilo zde historické dědictví poloposvátné aury, síla osobnosti prvních dvou českých prezidentů, možnost různého výkladu některých ústavních pravomocí prezidenta a občas chybějící konzistentní a silná parlamentní většina, což produkuje velké problémy při vytváření vlád a vládní nestabilitu. Celkovým výsledkem je, stejně jako za První československé republiky, rozcházení formální ústavy a politické reality. S mírnou nadsázkou řečeno to připomíná gumu, která se natáhne směrem k poloprezidencialismu v okamžicích, kdy to politická konfigurace a straničtí aktéři prezidentovi dovolí. Ve chvíli, kdy se tato konfigurace změní, straničtí aktéři mají solidní zázemí ve sněmovně a naleznou mezi sebou určitý konsensus, vrací se prezident do klasické pozice hlavy státu v parlamentní demokracii.

Částečně zpracováno na základě textu Různá vyznání, stejné hříchy? Václav Havel a Václav Klaus jako čeští prezidenti, jehož autory jsou Lubomír Kopeček a Josef Mlejnek.

Back To Top