Environmenální bezpečnost
Tradiční, lidská a environmentální bezpečnost
Bezpečnost v tradičním pojetí a vztažená ke státnímu aktérovi znamená ochranu státu před nebezpečím. Dokud byly ozbrojené konflikty hlavními zdroji hrozeb a bezpečnostních problémů pro státy, životní prostředí či přírody neměly v bezpečnostních politikách své místo. Od 70. let 20. století ale koncept bezpečnosti prošel dramatickými změnami, odklonil se od úzkého vojenského zaměření (hard security) a nakonec se rozdělil na dvě základní dimenze – státní bezpečnost a lidská bezpečnost. Lidská bezpečnost už neznamenala pouze ochranu státu před nebezpečím, ale také ochranu lidského života a důstojnosti. Kam teda zařadit environmentální bezpečnost?
Environmentální bezpečnost byla zpočátku chápána jako jakási podmnožina lidské bezpečnosti. Tento koncept je ale možná chápat ze dvou hledisek – ekologického a antropocentrického (orientovaného na člověka). Ekologický přístup považuje životní prostředí za objekt, který je ohrožený a který je potřebné chránit (referenční objekt). Příroda má hodnotu sama o sobě nehledě na to, zda ji lidé využívají. Ekologická environmentální bezpečnost je hlavně o zachování této vnitřní hodnoty. Antropocentrický přístup oproti tomu staví člověka do centra pozornosti – tedy jako objekt ohrožený přírodou, přičemž může jít o ničení životního prostředí nebo jiné přírodní hrozby. Ekologický pohled je méně rozšířený, částečně kvůli povaze státní politiky a částečně proto, že antropocentrický pohled je snazší na pochopení i uchopení.
Box 3.
Příkladem antropocentrického chápání environmentální bezpečnosti jsou přírodní katastrofy, které jsou stále častějším předmětem bezpečnostních debat. Mnozí vědci už nedělí katastrofy na přírodní a lidmi zapříčiněné, protože katastrofy nastávají, když se environmentální hrozby střetnou s nedostatečnou lidskou připraveností na ně. Není překvapením, že nejchudší země na světě často bývají nejpostiženější přírodními pohromami.
Nejznámější a nejčastěji analyzované environmentální hrozby jsou ty nějak spojené s vojenskou bezpečností. V 60. a 70. letech místní poničení životního prostředí a energetické šoky vedly k přesvědčení, že nedostatek přírodních zdrojů (hlavně surovin) a potravin bude mít stále častěji za následek vypuknutí násilných konfliktů. Hlavní příčinou této obavy byla kombinace vyčerpávání přírody a populačního růstu. Tento pohled na environmentální bezpečnost na počátku 90. let vytvořil základ pro mnohé odborné i politické diskuse. Suroviny jako zdroj násilí se staly základem mnoha teorií konfliktu, které vysvětlují především vypuknutí a průběh vnitrostátních konfliktů.