Environmenální bezpečnost
Environmentální bezpečnost: vývoj pojmu
Environmentální bezpečnost je ochrana před environmentálními hrozbami, které mohou být způsobené přírodními procesy či lidskou činností, a to v důsledku nevědomosti, nehody, špatného plánování nebo přímého úmyslu. Tyto hrozby se vyskytují uvnitř státu nebo za hranicemi. Environmentální bezpečnost je o dynamice mezi lidmi a životním prostředím. Zahrnuje obnovu životního prostředí poškozeného vojenskými operacemi ale i řešení nedostatku zdrojů, snížení degradace životního prostředí, minimalizaci biologických hrozeb a dalších faktorů, které by mohly vest k sociálním nepokojům a konfliktům. Dosáhnutí environmentální bezpečnosti si vyžaduje ochranu životního prostředí s cílem zachovat či ochránit lidské, materiální a přírodní zdroje.
Environmentální rizika, zejména ty, které souvisí s ničením životního prostředí, začaly formovat nové vnímání bezpečnosti v 60. letech 20. století. Moderní chápání environmentální bezpečnosti je možné vidět na úsilí amerických skupin typu Lékaři pro sociální zodpovědnost, které znepokojovaly jaderné testy v zemské atmosféře a dopad radiace na lidské zdraví. Carl Sagan, americký planetární vědec, nejdříve zpopularizoval souvislost mezi vojenskými operacemi a klimatickými změnami. Varoval před jadernou zimou, během níž prach a částice z jaderné války přinesou novou dobu ledovou a zabíjí mnohem více lidí než jaderné zbraně.
V 60. letech se také objevovaly varování před globálními environmentálními a demografickými změnami, které zpopularizovala kniha Paula Ehrlicha Populační bomba. Tyto obavy čerpaly už myšlenek Thomase Malthuse o hrozbách přelidnění. Ehrlich byl entomologem na Stanfordské univerzitě a jeho hlavní obavou bylo přelidnění, které by lidstvu přineslo globální hlad a masové umírání. Populační bomba lidi naštvala i vyděsila a stala se součástí mnohem širšího diskurzu o společenských nepokojích, environmentálních rizikách a bezpečnosti nejenom v USA, ale prakticky na celém světě. Mimo hrozby přelidnění se do popředí dostávaly také hrozby pramenící z toxického znečištění životního prostředí v důsledku průmyslové činnosti člověka.
Box 2.
William T. Love byl ambiciózní podnikatel na železnici, jeden z mnoha, kteří v 19. století zkoušeli štěstí na americké obchodní scéně. Roku 1890 si vysnil, že na břehu jezera Ontario postaví ukázkové sídlo – komunitní parky a krásné rezidence s čistou pitnou vodou, telefonními linkami a hlavně lacinou elektřinou, která měla pocházet z Niagarských vodopádů. O čtyři roky později, když hospodářská krize způsobila finanční neudržitelnost projektu, zůstal z Loveho snu pouze částečně vykopaný kanál. Tento kanál se zanedlouho stal centrem jedné z nejhorších ekologických katastrof v americké historii. Jak mohl jediný nedokončený kanál způsobit tak velký problém?
Poté, co Love upustil od svého plánu kanál využila společnost Hooker Chemical Company jako skládku chemického odpadu. Uskladnila zde asi 21 000 tun toxických chemikálií a poté byla skládka uzavřena a zavezena hlínou. V 50. letech 20. století koupila pozemek Niagarské školská rada s cílem zde postavit malou dělnickou čtvrť se školou a zhruba stovkou domů. Trvalo přes 20 let, než si obyvatelé uvědomili vlastní ohrožení. Vlhké zimy na konci 70. let zvýšily hladinu podzemní vody, což způsobilo zatékání chemikálií do sklepních prostor domů, na školní hřiště a další lokality nad kanálem. Přes zahrádky domů se draly napovrch korodující sudy s odpadem, stromy černaly a odumíraly, celý jeden bazén byl vytlačený ze základů a stál na kaluži chemikálií. Vzduch byl dusivý, děti hrající si venku měly ruce poleptané od chemikálií a obyvatelé trpěli řadou nemocí typu epilepsie, astmatu, migrény a množstvím vrozených vad a potratů. Ve čtvrti Love Canal tak mělo toxické znečištění přímý a viditelný dopad na lidské zdraví a bezpečnost.