Sekuritizace migrace
Význam a rozsah mezinárodní migrace pro ČR
Zkušenosti české společnosti s imigranty z kulturně odlišného prostředí byly v minulosti poměrně ojedinělé. První větší uprchlickou vlnu, která zasáhla Čechy a Moravu lze identifikovat v letech první světové války, kdy sem dorazily větší skupiny uprchlíků či evakuovaných osob z teritoria rakousko-uherské monarchie přímo zasažené válečným konfliktem. Jednalo se především o dočasně přemístěné skupiny italské populace z Jižního Tyrolska a haličské Židy. Zatímco pobyt národnostně italské populace nedoprovázely větší kontroverze, příchod kulturně odlišné haličsko-židovské komunity vedl k posílení antisemitských postojů u české společnosti. Po konci 1. světové války dochází k dalším relativně významějším procesům imigrace z východoevropského prostoru, zejména díky vzniku totalitního bolševického Sovětského Ruska a imigraci větších počtů enických Rusů a Ukrajinců, i ruských, ukrajinských a polských Židů. Po druhé světové válce dochází i vzhledem k dramatické změně skladby obyvatelstva k několika výrazným migračním procesům. Nejprve se jedná o proces tzv. reemigrace, během níž dochází k osidlování oblastí po odsunuté německé populaci podporou návratu českých krajanských komunit ze zahraničí. Jadnalo se zejména o tzv. volyňské Čechy (z SSSR) a daruvarské Čechy (z Jugoslávie).
Následně tehdejší ČSR přijala větší skupinu uprchlíků z řecké občanské války (1946-1949), řecké a makedonské národnosti, jejichž integrace byla relativně bezproblémová. Zejména slovanští Makedonci prakticky v druhé generaci zcela splynuli s místní populací. Od počátku 50.let, resp. po téměř celou druhou polovinu 20. století byla nicméně česká společnost v důsledku poválečné etnické čistky (odsun německojazyčné populace), charakteru vládnoucího komunistického režimu, a izolace v rámci existence blokového rozdělení Evropy, zbavena možnosti normálního kontaktu a komunikace s cizinci. Rovněž neúspěch politiky integrace a začlenění příslušníků romského etnika, kteří přicházeli ve druhé polovině století ze Slovenska do českých zemí, napomohla k vytváření předsudků vůči jiným etnikům. Několik generací tak vyrůstalo bez možnosti intenzivního přímého kontaktu a nezprostředkované zkušenosti s cizinci nebo jinými národnostmi. Absence této osobní zkušenosti také možná přispívá k velké senzitivitě tématu migrace, které je českou veřejností i některými politickými proudy velmi intenzivně vnímáno a úspěšně sekuritizováno. Ačkoliv počty migrantů do České republiky od roku 1993 kontinuálně stoupají, jejich počet je minimální v porovnání s imigrací do států západní Evropy.
Význam a rozsah mezinárodní migrace pro Českou republiku a její měnící se hodnocení lze vysledovat i v oficiálních strategických a hodnotících bezpečnostních dokumentech České republiky:
- Bezpečnostní strategie ČR 1999- migrace poprvé zmíněna jako bezpečnostní riziko
- Bezpečnostní strategie ČR 2001 – migrace nereflektována
- Bezpečnostní strategie ČR 2003 – migrace zmiňována v souvislosti s organizovaným zločinem
- Bezpečnostní strategie ČR 2011 - poprvé hlouběji a komplexněji věnována pozornost přímému dopadu mezinárodní migrace na Českou republiku a její bezpečnost. Migrace však není chápána čistě jako bezpečnostní hrozba, ale jsou již zohledněny možné ekonomické přínosy (legálních) migrantů a potřeba koncepčního přístupu k jejich integraci.
- Bezpečnostní strategie ČR 2015- mezinárodní migrace považována za spíše extrateritoriální fenomén, který je vnímán jako důsledek ozbrojených konfliktů a zhoršující se bezpečnostní situace v světě. I zde však migrace není vnímána jednoznačně jako bezpečnostní hrozba, ale spíše jako výzva, nicméně negativní aspekty mezinárodní migrace (např. neúspěšná integrace cizinců, potenciální nárůst sociálního napětí, radikalismus atd.) jsou považovány za potenciální riziko.
- Strategie migrační politiky České republiky 2015
Zvyšující se počet cizinců vzbuzuje v České republice emoce a zájem veřejnosti, většina respondentů v průzkumech veřejného mínění deklaruje negativní přístup k cizincům, existují obavy ze zvýšené kriminality, šíření nemocí, nově příchozích zneužívajících sociální systém, zvýšené konkurence na trhu práce atd. Uprchlíci nejsou vnímáni jako lidé v nouzi, spíše jako bezpečnostní hrozba, zejména ti, kteří přicházejí z muslimských zemí a Afriky. Existují zjevné obavy ze zhoršení bezpečnostní situace a dominantní otázkou je spojování uprchlického problému s islámským extremismem a terorismem. Migrace je tedy úspěšně sekuritizována, tj. je interpretována jako bezpečnostní hrozba médii, některými politickými silami, prezidentem státu nebo jinými osobami, které mají dostatečnou autoritu a možnosti ovlivňovat veřejné mínění.
Na základě empirických údajů z průzkumů veřejného mínění se zdá, že negativní interpretaci migrace akceptuje většina české společnosti, která se cítí ohrožena imigrací a vyžaduje silná, rychlá, jednoduchá a razantní či restriktivní opatření ze strany státu. Není náhodou, že parlamentní volby v říjnu 2017 zaznamenala velký úspěch protiimigračna strana Svoboda a přímá demokracie s 10,64% hlasů a 22 mandáty (z 200). Téma migrace bylo také silně přítomno i v přímé prezidentské volbě na začátku roku 2018, kdy zejména ve druhém kole úřadující a následný vítěz Miloš Zeman (51,36% hlasů) odkazoval na svého vyzyvatele Jiřího Drahoše (48,63% ) jako na toho, kdo vítá nežádoucí migranty. Hlavní heslo vítěze prezidentských voleb tehdy znělo „Tato země je naše. Není a nemůže být pro každého. “