Terorismus
Terorismus řadíme mezi politicky motivované násilí. Za teroristy se dlouhodobě označují nejrůznější atentátníci, kteří útočili na hlavy států s cílem je zbavit moci, způsobit v dané zemi anarchii, vyprovokovat státní bezpečnostní aparát k tvrdé reakci a přivést lidi k odporu vůči vládě či vládci. Jakkoli bývá právě atentát často spojován s terorismem, atentátník označován za teroristu a samotný útok na významnou postavu za teroristický čin, ne vždy to odpovídá sociálněvědním definicím a tomu, jak terorismus chápou bezpečnostní odborníci.
Jedním z nejznámějších atentátníků všech dob je bezesporu bosenskosrbský politický aktivista a anarchista Gavrilo Princip, který svým útokem na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou dne 28. června 1914 v Sarajevu spustil slet událostí, které vyvrcholily vypuknutí první světové války. Princip byl za svůj čin odsouzen k dvaceti rokům vězení. Konce války se nedožil a zemřel v roce 1918 na tuberkulózu v českém pevnostním vězení Terezín.
Jak tedy definovat a chápat terorismus? Čím se liší od atentátu? Dlouhodobým problém je, že neexistuje něco jako všeobecně přijímaná a akceptovaná definice terorismu. Prakticky každý stát ve svém právním řádu, každá mezinárodní bezpečnostní organizace nebo každý bezpečnostní institut definují terorismus odlišně. To vytváří velké množství problémů při vytváření celosvětových databází teroristických útoků, při globálním výzkumu fenoménu i při odlišení od ostatní forem násilné politické činnosti. Dalším problémem je politizace problematiky. Slovo terorismus politici velice rádi užívají, když se jim to z nejrůznějších důvodů hodí. Typicky se jedná o nálepkování nepřítele za teroristu, označení protivládní aktivity za teroristickou apod. Tím se dá docílit deligitimizace protivníka a jeho skutků, ať už mají skutečně teroristickou povahu či nikoli. S teroristy se prostě nemluví, nevyjednává, nejsou partnery do diskuze a jejich požadavky prosazované takovou formou neakceptovatelné. A na druhé straně zase z politických důvodů bývají teroristé označováni za odbojáře, bojovníky za svobodu a proti tyranii. V politickém mainstreamu skutečně platí, že kdo je pro jednoho terorista, ten je pro druhého bojovníkem za svobodu. Nicméně touto optikou se sociální vědec dívat nemůže.
Vhodnou cestou k vymezení terorismu je vytvoření co nejjednodušší, nejsrozumitelnější a nejobecnější definice, která by tvořila rámec pro hlubší zkoumání problematiky. Na studijním programu Bezpečnostních a strategických studií dlouhodobě používáme definici Maxmiliána Strmisky, podle nějž je terorismus politicky motivovanou a zdůvodňovanou metodou systematického používání násilí, jehož fyzický účinek je druhořadý, s cílem dosáhnout psychického efektu svým dosahem výrazně překračujícího okruh přímých obětí či svědků útoku. Z této definice lze vypreparovat tři základní prvky, při jejichž prezenci můžeme konkrétní jev a aktivitu označit za terorismus:
Politická motivace
Ta musí být nutně přítomná, protože násilí bez politické motivace je násilí jiného druhu, nikoli terorismus. Prosazujete-li své vidění světa a politický názor za pomoci násilí, pak s velkou pravděpodobností sáhnete po terorismu. Pácháte-li násilí pro samotné násilí, ze msty, záště, žárlivosti, pro peníze, terorismus to nebude. Slovo politický zde je přitom myšleno ve svém nejširším možném kontextu, takže obsahuje i motivaci náboženskou, ideologickou a jinou.
Systematicky užívané násilí či hrozba násilím
Že terorismus ničí a zabíjí je jasné, důležitá je ale také systematičnost a opakovanost těchto aktivit. Jednotlivý exces ještě terorismus nedělá. Navíc pouhá hrozba násilím může v určitých chvílích postačit, aby došlo k naplnění politických cílů či potřebného psychologického efektu na publikum.
Psychologický efekt na publikum
V případě terorismu není fyzický účinek útoku, např. usmrcení osob či poškození infrastruktury, klíčový, naopak je sekundární. Primární je účinek psychologický – působit na psychiku cílového publika, způsobit mu strach (z latinského terror – hrůza, děs), aby pod jeho vlivem měnilo své chování směrem k politickému cíli útočníka. Cílové publikum je přitom širší jak lidé zabití, zranění či přímí svědci incidentu. Jsou to lidé u televize, čtoucí noviny, slyšící to od svých známých, u nichž se může rozvinout strach tím, jak se sebeidentifikují s oběťmi, jak sami mohli být jednou z nich.