Debata o současné krizi liberální demokracie

Přibližně od začátku druhé dekády 21. století musela politologie reagovat na zjevný vzestup a větší asertivitu některých nedemokratických režimů. Ujal se koncept moderních autoritarismů, jehož zastánci přestali spekulovat o hybridních formách a na režimy v Rusku, Číně, Venezuele či Íránu aplikovali v podstatě klasické poučky nedemokratických teorií (tedy kdo a jak vládne a z čeho čerpá legitimitu).

Paralelní trend představoval nástup neliberálních demokracií, avizující „ústup“ demokracií. V současnosti je to snad nejvíce debatované téma, v odborných i politických kruzích, které rezonuje i v českých poměrech. Typickým reprezentantem tohoto trendu se stalo Maďarsko Viktora Orbána, v němž si tamní režim „užívá“ ústavní většiny ke změnám ústavy, omezení kontroly vlády, proměně mediálního prostředí či zásahům proti nevládním organizacím a univerzitám. To na jedné straně vyvolává silnou kritiku a obavy z nedemokratizačního vývoje, a to i v dalších zemích, např. v Polsku. Na straně druhé však zaznívají argumenty upozorňující na ideologické aspekty konceptu liberální demokracie, v němž přídavné jméno liberální již nemá znamenat ústavu respektující, nýbrž spíše zastupuje stupňující se ideologické nároky v řadě oblastí (migrace, postavení sexuálních menšin, environmentální problematika apod.), jež přitom nemají oporu ve většinových názorech příslušných společností.