Demokracie a její typy

Pojďme si nyní představit základní typy demokratického vládnutí, s respektem k různým hlediskům a kritériím.

1. přímá demokracie

Popis tohoto typu byl už načrtnut při výkladu k antickému modelu demokracie, nicméně jeho základní filozofická obhajoba byla formulována až Jeanem Jacquesem Rousseauem v 18. století. Pro francouzskou jakobínskou tradici prostě mohl být fenomén suverenity lidu vyjádřen pouze a jedině přímou vládou lidu. Soudobá kritika (Alexis de Tocqueville, Gustave Le Bon) naopak záhy zformulovala protiargumenty, poukazující na iluzornost suverenity lidu a na nebezpečí převzetí politického monopolu nějakou avantgardou, která se prohlásí za ztělesnění hlasu a potřeb lidu. Navzdory této klasické debatě má i v současnosti tento model demokracie své zastánce. Pracují s ním rozmanité participační teorie(Jürgen Habermas), debatovány jsou otázky computer-demokratie či e-demokracie, rámované snahou o informování občanů a jejich vtažení do rozhodovacího procesu. A konečně se nástroje přímé demokracie staly populárními mezi příznivci řady současných populistických hnutí, pro něž se postupy zastupitelské demokracie a jimi generované politické elity odtrhly od většinové vůle společnosti. Nicméně platí, že demokracie jako forma vlády je v současnosti spojena především se zastupitelskou demokracií.

Jediným současným případem země s polopřímou demokracií, tj. s  vysokým podílem prvků přímé demokracie kombinovaného s prvky demokracie zastupitelské, je Švýcarsko. V tomto případě jde ovšem o značně specifický výsledek staletého historického vývoje, těžko přenosný do jiných podmínek. Švýcarský politický systém zná klasické orgány zastupitelské demokracie, které vykonávají běžnou politickou agendu. Existuje však řada nástrojů přímé demokracie, které jsou občany v této zemi široce používány.

Vedle výjimečného švýcarského příkladu ovšem také řada současných zastupitelských demokracií využívá doplňkovéprvky či nástroje přímé demokracie. Nejvýznamnější jsou referenda. Občané dané země rozhodují nějakou otázku (či otázky) tím způsobem, že ji buď potvrdí, nebo odmítnou v přímém hlasování. Referendum může být obligatorní (musí proběhnout), nebo fakultativní (jeho vypsání lze dosáhnout na žádost určitého počtu občanů). Dále se z hlediska toho, zda je jím určitý státní orgán (vláda, parlament) vázán, rozlišuje referendum závazné, nebo konzultativní. V prvním případě na výsledek referenda musí brát státní orgán, jenž otázku rozhoduje, ohled. Ve druhém případě nikoliv. Možné je také referendum ratifikační, tj. takové, které dodatečně schvaluje určitý krok. V Evropě referendum využívá poměrně často např. Itálie, Irsko, Dánsko a samozřejmě nejčastěji už zmíněné Švýcarsko. Naproti tomu třeba Německo po roce 1945 neuskutečnilo žádné referendum.

K nástrojům přímé demokracie patří dále například lidová iniciativa Její podstatou je možnost skupiny obyvatel za podmínky shromáždění určitého počtu podpisů vystoupit s návrhem zákona či požadavkem, který musí být projednán daným zastupitelským orgánem, případně může být předložen k rozhodnutí v referendu.

Podobně jsou nástrojem přímé demokracie primární volby (primárky), známé především v souvislosti s USA. Voliči v nich mají možnost ovlivnit výběr (nominaci) kandidátů na prezidenta. Jsou tedy jakýmsi voličským předvýběrem stranických kandidátů. Voliči sami rozhodují mezi více kandidáty, který z nich je bude v prezidentských volbách reprezentovat.  

1. zastupitelská demokracie: liberální demokracie

Koncepce zastupitelské demokracie vychází z předpokladu, že občané nevykonávají moc přímo, ale prostřednictvím volených zástupců, kteří reprezentují jejich zájmy. Základními prvky zastupitelské demokracie jsou politické strany, volby, všeobecné volební právo, politická konkurence (politická soutěž) a volný (reprezentativní) poslanecký mandát. Poslední zmíněný prvek znamená, že poslanec parlamentu je odpovědný pouze svému svědomí a nemůže být svého poslaneckého mandátu proti své vůli zbaven (odvolán). Na těchto základních prvcích jsou založeny všechny současné zastupitelské demokracie.

Je nutné zdůraznit význam spojení liberální demokracie založené na liberalismu se zastupitelskou demokracií. Od éry zakladatele liberalismu anglického filozofa Johna Locka žijícího v 17. století prošla liberální demokracie značným vývojem. Ten se vyznačoval postupným spojováním liberálních a demokratických myšlenek. Na počátku byla představa J. Locka o vládě, jež musí respektovat a chránit přirozená práva občanů (právo na život, na soukromé vlastnictví, svoboda projevu, shromažďování, na spravedlivý soud atd.). Klíčovým je tedy zajištění svobody člověka ve všech oblastech života. Lockovu představu v 18. a 19. století dále propracovali další Angličané Jeremy Bentham a James Mill. Velký vliv měl i francouzský osvícenec Charles Louis Montesquieu, autor teorie dělby moci ve státě na zákonodárnou, výkonnou a soudní, což je důležitý ústavní základ každé současné liberální demokracie. Za pozornost zvláště stojí Montesquieho důraz na nezávislost soudní moci, která nesmí být podřízena ostatním dvěma mocím (zákonodárné a výkonné). Nelze opomenout rovněž anglického ekonoma 18. století Adama Smitha a jeho poznatek, že ekonomická svoboda (svoboda podnikání) a volný trh jsou nezbytné pro fungování svobodné společnosti.

Další autoři rozvinuli myšlenku liberální demokracie do dnešní podoby důrazem na rovnost občanů. Rovnost občanů má být doplňována a provázena důrazem na svobodu individua, dělbu moci a právní stát, má napomoci harmonickému rozvoji lidské osobnosti i celé společnosti. Předpokladem k zajištění rovnosti ve společnosti je ovšem výrazně aktivnější role státu. Ke klíčovým osobnostem 19. století, které dovršily tuto představu liberální demokracie, patří John Stuart Mill (syn Jamese Milla) a Alexis de Tocqueville. U J. S. Milla stojí za pozornost důraz kladený na výchovu a vzdělávání občanů. To ve svém důsledku má pomoci zlepšit kvalitu demokracie. Podobně Tocqueville kladl důraz na občanskou společnost, tedy společnost založenou na aktivních a svobodných občanech. Občanská společnost představuje důležitou podmínku fungování liberální demokracie.  

Debata, co všechno by měla liberální demokracie zahrnovat, ale je dnes mimořádně pestrá a bohatá a chybí zde konsensus. Jeví se nám přitom rozumná určitá střídmost, protože nelze čekat, že toto politické uspořádání vyřeší všechny problémy a zajistí ráj na zemi.  

1. zastupitelská demokracie: procedurální demokracie

Ve 20. století a zvláště v jeho závěru sice v řadě zemí Afriky, Asie, Latinské Ameriky a střední a východní Evropy došlo k zhroucení nedemokratických režimů a vytvoření zastupitelských demokracií. Ovšem prosazení představy liberální demokracie se ukázalo jako dlouhodobá, někdy dokonce i jako nedosažitelná záležitost. Jinak řečeno, garance a prosazení liberální demokracie se v některých zemích ukázalo nemožné či minimálně problematické. V takových zemích bylo důležité etablovat alespoň minimální prvky zastupitelské demokracie, které umožnily přetrvání demokratického režimu a zabránily návratu k režimu nedemokratickému.

Klíčové vymezení takovéto představy demokracie nastínil ve 40. letech 20. století rakouský ekonom a filozof Joseph A. Schumpeter v konceptu procedurální demokracie. V podstatě synonymně se pro ně také používají výrazy minimální demokracie, volební demokracie nebo soutěživý elitismus, což naznačuje, co je jeho jádrem. Pro Schumpetera je demokracie prostorem střetu mezi konkurenčními politickými lídry, seskupenými ve stranách, o mandát od voličů vládnout. Role lidu (voličů) tak spočívá v poskytnutí mandátu výkonné moci. Základem procedurální demokracie tak není dosažení demokracie jako obecného ideálu, nýbrž existence soutěživého prostředí. Jinak řečeno, klíčové je zajištění existence volné konkurence mezi potenciálními lídry (a jejich seskupeními) o hlasy voličů. Za soutěživé prostředí lze označit stav, kdy má občan-volič možnost výběru mezi alespoň dvěma odlišnými politickými uskupeními (politickými stranami). Volby neslouží jen jako prostředek výběru vládnoucí elity, ale i jako důležitý nástroj ospravedlnění jejího rozhodování. Soutěživost prostředí umožňuje, aby v příštích volbách mohla být vládnoucí strana buď nahrazena stranou jinou, nebo ve svém úřadu potvrzena. Schumpeter tak zvýrazňuje svobodné volby jako základ demokracie. Demokracii tedy vnímal minimalisticky, jako určitý postup či proceduru, jak zajistit možnost výběru vládnoucí elity.

1. Parlamentní a prezidentské demokracie

Současné režimy zastupitelských demokracií lze podle podoby dělby moci mezi státní orgány dělit na dva základní druhy:

• parlamentní demokracie a
• prezidentské demokracie.

Toto dělení lze uplatnit u liberálních i procedurálních demokracií. Základní rozlišení spočívá v odlišném rozdělení kompetencí a vzájemných vztahů mezi dva druhy moci: moc výkonnou (provádí výkon státní moci) a moc zákonodárnou (provádí tvorbu zákonů). Základními orgány moci výkonné jsou vláda a prezident. Základním orgánem moci zákonodárné je parlament. Třetí moc, moc soudní (rozhoduje spory podle práva) je v obou modelech důsledně oddělena od ostatních dvou mocí a její postavení je na nich nezávislé.

V parlamentní demokracii výkonná moc vychází ze zákonodárné moci. Jinak řečeno vláda jako klíčový orgán moci výkonné je odpovědná moci zákonodárné. Parlament je představitelem suverenity lidu. Svůj mandát získává prostřednictvím voleb. Moc výkonná má ve svém čele dvě osoby: hlavu státu (prezident u republiky a panovník v případě monarchie) a předsedu vlády (někdy nazývaného premiér). Hlava státu je v republikánském zřízení volena parlamentem, v případě monarchie se uplatňuje zásada dědičnosti. V parlamentní demokracii připadá hlavě státu hlavně reprezentativní a symbolická funkce a to jak navenek, tak i dovnitř státu. Jeho pravomoci jsou omezené. Možnost výrazně zasáhnout do běžného politického dění mívá hlava státu jen zřídka (typicky v případě politických krizí) nebo dokonce vůbec.

V prezidentské demokracii jsou moc zákonodárná a moc výkonná důsledně odděleny a jsou na sobě nezávislé. V prezidentských demokraciích reprezentuje suverenitu lidu moc zákonodárná i moc výkonná. Obě jsou voleny lidem a mají tak samostatný mandát od voličů. Nemohou se vzájemně rozpustit. Neexistuje funkce předsedy vlády. Hlava státu – prezident – stojí v čele celé výkonné moci, a tedy i vlády. V prezidentských demokraciích má hlava státu mnohem větší pravomoci než v parlamentních demokraciích. Klasickým příkladem prezidentské demokracie jsou USA, parlamentní demokracie Velký Británie.