Historický vývoj demokracie

Předchozí řádky už naznačily časový rámec vývoje demokracie, který je ovšem dobré spojit s proměnou její podoby. Americký politolog Robert A. Dahl vymezil ve vývoji demokracie tři etapy. První etapa má svůj počátek v éře antického Řecka a pojí se s malými a poměrně homogenními městskými státy - polis. Asi v 5. století před Kristem se v řeckých polispoprvé objevily demokratické mechanismy, díky kterým měl větší počet svobodných dospělých občanů – mužů (zdaleka to ovšem nebyli všichni muži) právo účastnit se přímo politického rozhodování. Zrodila se tak nová představa o uspořádání věcí veřejných. Občané sami řídí záležitosti své obce. V praxi to bylo realizováno prostřednictvím účasti všech občanů na zasedání lidového sněmu. Účastníci sněmu na něm rozhodovali o všech důležitých záležitostech státu. Za nejznámější příklad této formy demokracie je označována aténská polis. Řecké polis ovšem byly přechodnou záležitostí, v důsledku vzájemných konfliktů i vnějších tlaků byly nakonec podmaněny mocnějšími sousedy.

Přímá demokracie na území dnešní Itálie, konkrétně hlavně v antickém Římě, se objevila časově o něco později než v Řecku. I v Římě se prostřednictvím postupného zrovnoprávňování obyvatel prosadila tendence, aby se římští občané účastnili rozhodování věcí veřejných. Jakmile se ovšem Řím začal územně rozrůstat v obrovské impérium, původní příznivé podmínky pro fungování demokratických institucí začaly mizet. Stejně jako v řeckém případě totiž byly demokratické instituce závislé na osobní účasti lidu na procesu rozhodování. To bylo možné v případě malého státu, ne však u velkého impéria. Navíc se sociální proměnou římské společnosti se postupně vytrácely občanské ctnosti, na nichž byla demokracie rovněž založena. Řím se tak ocitl v krizi, kterou provázely občanské války. Východiskem se ukázalo nastolení císařství, které ovšem znamenalo konec vlády lidu.

Nové oživení přímé demokracie se dostavilo s mnohasetletým odstupem, a to opět na italské půdě. V některých městech severní Itálie jako Florencie, Janov či Benátky se od 12. století začaly prosazovat tendence k rozšiřování počtu obyvatel, kteří se mohli přímo účastnit politického rozhodování. Vznik těchto malých demokratických městských komun se dostavil i jinde v Evropě - v prostoru dnešního Německa, Švýcarska, Belgie či Nizozemí. Ovšem opět se zpravidla jednalo pouze o časově přechodný a regionálně omezený jev.

Druhá demokratická etapa odstartovala v 18. a 19. století, kdy některé nové národní státy postupně akceptovaly demokratickou formu vlády, a to v její zastupitelské podobě. Velkým rozdílem oproti přímým demokraciím minulosti bylo územní zvětšení nových demokracií a růst počtu jejich obyvatel. Tato skutečnost vylučovala uplatňování přímé demokracie charakteristické v první etapě pro malé městské státy s omezeným počtem obyvatel. Jinak vyjádřeno – postupy, které se daly uplatňovat v komunitě několika set nebo několika tisíc lidí, se nedaly aplikovat ve společnosti se statisíci či milióny jedinci. Tyto demokracie se nerozlučně spojily se zastupitelskou formou vlády a myšlenkou politické rovnosti.

Princip zastoupení je založený na tom, že občan-volič se účastní politického rozhodování tím, že volí své reprezentanty (zástupce). Trend, v němž se zastupitelský orgán stal reprezentantem širších vrstev občanů dané země, se ve většině Evropy začal prosazovat od konce 18. století. Souviselo s tím prosazování myšlenky politické rovnosti. Ta je založena narozšiřování volebního práva a dalších občanských a politických práv a svobod na čím dál větší počet obyvatel daného státu. Tento proces na konci 19. a v prvních desetiletích 20. století vyústil v zavedení všeobecného a rovného volebního práva ve velké části Evropy i v řadě neevropských zemí. Neznamená to, že by se určité formy přímé demokracie neuplatňovaly i v rámci zastupitelských demokracií. Ovšem svým významem byly a jsou méně významné, jak je popsáno níže.

Shrneme-li, druhá demokratická etapa ve svém důsledku zúžila, ale současně i rozšířila meze demokracie. Přímé formy účasti na správě věcí veřejných byly nahrazeny zastoupením. Přímá účast lidu na politickém rozhodování už nebyla možná. Toto zúžení ovšem bylo vyváženo tím, že zastoupení zrušilo překážku velikosti demokratického státu. Druhá demokratická etapa tedy umožnila zvýšení počtu lidí požívajících stejná práva. Proběhlo spojení základních hodnot liberalismu a demokracie založené na zásadě politické rovnosti. Výsledkem bylo zformování toho, co je označováno za liberální demokracii.

Nu a třetí demokratická etapa je dle Dahla spojena s řešením problémů, se kterými se západní demokracie začaly setkávat na konci 20. století. Dahl upozorňuje na růst nezájmu občanů o věci veřejné, poklesu účasti ve volbách atd. V této souvislosti tento americký politolog spatřuje perspektivu demokracie v posilování prvků, které by umožnily lepší informovanost občanů o politických problémech a zvýšily tak jejich zájem o politiku a řešení společenských problémů. Prostředkem by mohlo být využití nových informačních technologií například internetu. Dahl se tím hlásí k vizi revitalizace prvků přímé demokracie, tj. přímé účasti lidí na správě věcí veřejných. Tento názor ovšem nemusí být nesporný a šíření, respektive využívání, participačních prvků má nejenom četné zastánce, ale i odpůrce.