Nedemokratické režimy

Od takto popsaného studia demokracie byl dlouho v podstatě oddělen výzkum fungování nedemokratických režimů. O jejich existenci se pochopitelně spor nevedl, seznam historických typů byl naopak široký: tyranie, despocie, diktatura, absolutismus, autokracie, samoděržaví atd. Ale jednalo se o téma nepropojené se studiem demokracie, případně jejího nastolení.

Moderní vlna zájmu o nedemokratické režimy nastala mezi první a druhou světovou válkou. Právě v této době byl v souvislosti se vznikem nových modelů vládnutí ve fašistické Itálii a později v nacionálně-socialistickém Německu formulován koncept tzv. totalitarismu, čímž byla zahájena desítky let trvající debata o jeho vhodné definici. Šlo o významný námět, protože totalitní režimy byly vnímány jako druhý základní typ moderního politického režimu – vedle demokracie. Vlastně jako její protipól.

Po druhé světové válce, a především po nastolení železné opony nastal v 50. letech jakýsi „zlatý věk” výzkumu nedemokratických režimů. Nemálo k tomu přispěl fakt, že tehdy byl do srovnání oprávněně zahrnut i sovětský/komunistický režim v Rusku (srovnej box č. 1). Z řady soudobých prací stojí za zmínku formulace 6 základních znaků totalitního režimu z pera Carla J. Friedricha a Zbigniewa Brzezinského:

• oficiální totalitní ideologie,
• jediná masová strana v čele s vůdcem,
• monopol nad ozbrojenými silami ,
• monopol kontroly nad prostředky masové komunikace,
• systém teroru prostřednictvím tajné policie a
• direktivní řízení a kontrola ekonomiky .

V 60. letech se ovšem výzkum totalitních režimů stal na Západě předmětem ideologických sporů. Zpochybňovány byly nejen rysy Friedricha a Brzezinského, ale vlastně samotný koncept totalitarismu. Vedle metodologických výhrad bylo levicovou částí politických i akademických kruhů poukazováno na to, že totalitarismus není odborný termín, nýbrž propagandistický výtvor studené války na politickou „objednávku”. V pozadí této kritiky stály ideologické důvody, zvláště pak výše zmíněné zahrnutí komunistických režimů zemí sovětského bloku. Tzv. revizionistická škola, spjatá s marxistickou interpretací dějin, se nicméně stala významným proudem ve srovnávací politologii a podařilo se jí přinejmenším problematizovat relevanci konceptu totalitarismu jako takového.

Nový impuls do studia nedemokratických režimů vnesly na začátku 70. let texty Juana J. Linze, amerického politologa španělského původu. Linzův autoritarismus završil již delší dobu existující snahu politologů definovat nový typ režimu, který by nebyl založený ani na legitimitě vycházející z voleb (demokracie), ani na legitimitě vycházející z revoluce (totalitarismus). A díky dodnes používané formulaci znaků, kterých je nutné si všímat, když chceme klasifikovat nedemokratický režim (podoba politického pluralismu, podoba občanské participace a míra ideologizace) se Linzovou zásluhou podařilo obnovit respekt k výzkumu nedemokracií. Přirozeně tomu pomohly i historické události 70. a 80. let 20. století, konkrétně pády autoritativních (středomořské režimy, typicky ve Španělsku) a komunistických totalitních režimů (střední a východní Evropa).