Politické ideologie

Konzervatismus

Konzervativní myšlení a doktríny se začaly objevovat koncem 18. století a snažily se zpomalit (nebo dokonce zamezit) odklonu od společnosti založené na tradičních hodnotách a stávající společenské hierarchie. V jistém ohledu tak konzervativní myšlení bylo protipólem toho, o co šlo ve Francouzské revoluci, nebo o co se snažily liberalismus, socialismu či nacionalismus. Cílem konzervativců tak bylo zachovat do té doby (a z jejich pohledu) fungující a funkční společenské uspořádání, které se opíralo o dlouhodobou stabilitu a náboženskou i kulturní tradici. Z nich se také odvozovala vodítka pro správné chování skupin i jednotlivců, která byla komunikována a vymáhána skrze instituce jako je vláda, stát, církev či rodina.

Ideální společnost je v očích konzervativců hierarchická - rozdíly mezi lidmi jsou přirozené a usilování o narovnávání situace je nežádoucí. Poukazují přitom na nerovnoměrnou distribuci talentů a dovedností, se kterými lidé přicházejí na svět. Podobně upozorňují, že ne všichni mají stejný (mocenský, sociální či politický) status a ne všichni mají stejný majetek. A dodávají, že ti, kdo jsou nadanější než jiní by měli být v nadřízené pozici pro všechny ostatní. A protože jedinci mají přirozenou potřebu stability, tuto skutečnost akceptují a oceňují (pevný) společenský řád. Spolupráce mezi jednotlivými sociálními skupinami pak vedou k nastolení sociální stability či harmonie. Výše postavené skupiny mohou využívat výhod plynoucích z jejich pozice, zároveň by měly ale bránit slabší před celou řadou útrap - Francouzi nazývají tuto zodpovědnost noblesse oblige.

Konzervativci tedy vnímají nerovnost jako přirozenou součást společenského uspořádání. Snaha vnucovat rovnost tam, kde nemá místo, pak představuje nebezpečí, protože ničí přirozenou kooperativní hierarchii mezi skupinami, vyvolává sociální konflikt a ohrožuje pořádek a stabilitu. V každém historickém období se konzervativci snaží čelit hrozbám, kterými se cítí ohroženi - dnes by mohlo jít např. o multikulturalismus či LBGTQ+ tematiku. Na rozdíl od liberálů totiž konzervativci se skepsí hledí na lidský rozum a schopnost jednotlivců se skrze rozumné uvažování posouvat dál a rozvíjet. V mnoha ohledech a situacích totiž jedince racionálně nejednají - podléhají emocím a nejsou schopni chladně a jasně uvažovat. A právě zde je důvod, proč považují tradici a náboženství za to nejlepší, čím se společnost má řídit, neboť jde o poměrně rigidní, stabilní systémy, které odolávají změnám.

Nová pravice: neoliberalismus vs. neokonzervatismus

Myšlenky formující novou pravici se začali objevovat v 70. letech 20. století jako odpověď na sílící stát a šíření liberálních a progresivních hodnot. Nejvýrazněji se projevily ve Spojených státech (reaganismus) a Velké Británii (thatcherismus), důraz byl přitom kladen na odklon od státních zásahů (Keynesiánská sociální demokracie) a naopak přiklonění se k mechanismům volného trhu. V rámci nové pravice můžeme vysledovat dva proudy - neoliberalismus a neokonzervatismus. I když nejsou totožné a v mnohém se liší, spojuje je touha po svobodné ekonomice a silném (ale minimálním) státu.

Neoliberalismus

Ústředními tématy pro neoliberalismus jsou trh a jednotlivec. Cílem má být dosažení růstu a prosperity, čehož je možné dosáhnout jen a pouze v kulisách neregulovaného tržního kapitalismu, tudíž je nutné umenšit stávající podobu státu. Ten měl dusit ekonomiku, odrazovat od podnikání a vůbec (i přes dobré úmysly) působit negativně- protože vytvářel kulturu závislosti a podkopával tak svobodu. Jakousi pomyslnou mantrou neoliberálů může být „soukromé = dobré, státní = špatné“. Tento přístup dobře ilustruje citát Margaret Thatcher, která v roce 1987 pronesla, že „nic takového jako společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a rodiny“.

Neokonzervatismus

Cílem neokonzervatismu je obnova autority a návrat k tradičním hodnotám jako jsou rodina, náboženství, národ. Jedině tak má být zajištěna společenská stabilita a soudržnost a na základě sdílených hodnot bude možné vést civilizovaný život. Neokonzervativci tak stojí v opozici k tendencím, které byly vidět zejména v 60. letech, kdy každý jednotlivec (nikoliv tedy nějaká tradiční autorita) byl chápán jako kompetentní k rozhodování o morálních otázkách.

S tím souvisí i obavy neokonzervativců z multikulturních společenství a společností, neboť se obávají, že v takových společnostech nutně doutná konflikt a jsou tedy latentně nestabilní. S podobnou nedůvěrou pohlíží neokonzervatismus na nadnárodní organizace jako je OSN, popř. EU

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info