Liberalismus

Klasický liberalismus

Klasický liberalismus kladl až extrémní důraz na individualismus, sebezájem. Každý jednotlivec má přirozené právo na život, svobodu a majetek, přičemž svoboda byla definována negativně jako právo na život bez zbytečných zásahů zvenčí (např. ze strany státu a jeho institucí). Jedinec totiž může rozvinout své talenty a vlastnosti (a tedy prožít dobrý život) jen tehdy, pokud není nikterak omezován. Zde se liberalismus silně vymezuje proti konzervativnímu, hierarchickému společenskému uspořádání, neboť v rámci konzervativních struktur je konstantně tlumen pokrok a růst.

Stát je chápán jako nutné zlo. Nutné v tom smyslu, že zajišťuje pořádek, stará se o bezpečnost a v případě sporů vynucuje platnost smluv a dohod. Zlo proto, že i v tomto minimálním pojetí omezuje svobodu jednotlivce. Klasický liberál tak usiluje o takový stát, který je minimální, který funguje jako noční hlídač. V ekonomické oblasti se tato preference promítá do víry ve volný trh a přesvědčení, že ekonomika funguje nejlépe bez jakýchkoliv zásahů ze strany regulátora, tedy státu (viz i doktrína laissez-faire). Každý jednotlivec má mít možnost sledovat své ekonomické cíle pomocí jakékoliv aktivity (která je legální) a nahromadit tolik majetku a bohatství, kolik bude schopen. Klasický liberál tak neusiluje o materiální rovnost. Je si totiž vědom toho, že lidé mohou přistupovat ke svému životu různě a svou činnost neprovádí stejně, dosahují rozdílných výsledků - podle zásluhy. Zdrženlivost v zásazích do fungování ekonomiky a trhu prosazují i v těžkých časech - jednoduše proto, že jakýkoliv umělý zásah do fungování trhu podrývá snahy a nezávislost jednotlivců.

Důležitá je pro klasického liberála tedy rovnost příležitostí (a před zákonem).

Moderní liberalismus

Moderní liberálové jsou otevřenější ke státním intervencím, v jejich myšlení už pojetí státu jako nočního hlídače není hlavním ideálem. Tato změna v liberálním myšlení byla vyprovokována skutečností, že průmyslový kapitalismus dal vzniknout novým nespravedlivostem a zanechal podstatnou část obyvatelstva napospas rozmarům trhu. Součástí této změny byla i redefinice svobody - již nešlo o svobodu negativní, ale pozitivní. Pozornost byla věnována osobnímu rozvoji jednotlivců a jejich sebe-naplnění.

Tato myšlenka pak stojí na pozadí sociálního liberalismu, který chápal angažmá a zásahy státu (zejména v socciální oblasti) jako vhodný nástroj pro rozšiřování svobod. Zásahy státu (formou sílícího sociálního státu) se tak staly nástrojem, který měl zajišťovat a rozšiřovat svobody tím, že jednotlivce chránil primárně před bídou, nevzdělaností, leností, špínou a nemocí, tedy pěti velkými zly, jak byly v roce 1942 definovány v Beveridgově zprávě. Podobně byla opuštěna víra ve všemocnou ruku trhu - nově byla akceptována nutnost kapitalismus regulovat ze strany státu.

Je ale třeba zdůraznit, že i přes přijetí nutnosti státních zásahů a regulací do fungování trhu a státu, nezmizel z liberálního myšlení důraz na osobní zodpovědnost. Veškeré zásahy a státní pomoc měly být podmíněné a do značné míry omezené. Přeci jen cílem liberálů v tomto kontextu bylo pomoci jednotlivcům dostat se (opět) do situace, kdy budou schopní vzít odpovědnost za vlastní život do vlastních rukou a začnou opět dělat (morální) rozhodnutí sami za sebe.