Politické strany
Co jsou a k čemu politické strany slouží
Politické strany jsou nezbytným prvkem fungování politiky. Přestože se často jejich počátky hledají už v antickém Římě, vznik jejich moderní formy je spojen až s 18. a hlavně 19. století, kdy se sdružování lidí do organizovaných skupin s politickým zaměřením stalo běžné. Od té doby se podoba a forma politických stran velmi proměnila, ovšem stále jsou důležitým pojítkem mezi státem a společností. Jejich soutěž je základním atributem každého demokratického režimu. Řečeno s Larry Diamondem, Juanem J. Linzem a Seymourem M. Lipsetem základem současné demokracie ve své podstatě není nic jiného, než soutěž mezi jednotlivci a organizovanými skupinami, tedy politickými stranami, o klíčové pozice v systému vládnutí, a to prostřednictvím regulérních voleb a s vyloučením použití násilí.
V nedemokratických režimech je pro vládnoucí elitu z pochopitelných důvodů politická soutěž nežádoucí. Sice zde někdy politická strana jako organizovaná jednotka existuje, a dokonce jich může být formálně více než pouze jedna, ale nikdy neplní stejnou úlohu jako v demokraciích. Obvykle strany v nedemokracii fungují jako prostředek tyranie a útlaku. I v demokraciích mohou být samozřejmě strany ať už oprávněně nebo neoprávněně vnímány negativně. Ovšem, jak výstižně poznamenal už v 19. století Alexis de Tocqueville, strany jsou nutným zlem svobodného vládnutí. Jinak řečeno jejich odstranění či potlačení jejich konkurence je nejlepší cesta k záhubě demokracie.
Box 1. Nárdoní fronta Čechů a Slováků
V Československu v období komunistického režimu kandidovala ve volbách takzvaná jednotná kandidátka Národní fronty. V praxi sice existovaly vedle Komunistické strany Československa (KSČ) také další politické strany, ovšem ve volbách neměl volič žádný výběr, protože v každém volebním obvodu byla pouze jedna kandidátka s jediným kandidátem. Národní fronta sdružovala všechny politické strany (a další povolené organizace), ovšem reálně šlo o převodovou páku KSČ a ostatní strany byly jejími pouhými satelity.
Politické strany, stejně jako politici, nejsou v dnešní době často populární. Vede to k tomu, že zakladatelé mnoha nových stran se vyhýbají promítnutí tohoto výrazu do názvu, a místo toho s oblibou hovoří o tom, že jde o „hnutí“, „platformu“, „alternativu“ nebo například „ligu“. Stejně tak se se dnes velmi často objevují strany, které do názvu promítají něco, co má přitáhnout pozornost či odrážet jejich zaměření. Lze se tak setkat s názvy „Bratři Itálie“, „Republika na pochodu“ (Francie), „Právo a spravedlnost“ (Polsko), „Svoboda a Solidarita“ (Slovensko) či třeba „Zlatý úsvit“ (Řecko). Fakt, že v názvu chybí slovo „strana“ a daná formace se tak nechce označovat, ale není rozhodující. Z politologické perspektivy jde o politickou stranou.
Za velmi užitečný se v této souvislosti dá považovat názor jednoho z klíčových politologický teoretiků Giovanniho Sartoriho, který jako nejlepší rozlišení politických stran od jiných organizovaných skupin uvádí jejich kandidaturu ve volbách.