Proměny politických stran v čase a jejich organizace

Politické strany v 19. století a dnes vypadají výrazně jinak, což souvisí s proměnou prostředí, ve kterém se pohybují. Politologický klasik Maurice Duverger rozlišil mezi stranami kádrovými a stranami masovými. Kádrové strany byly v zásadě jen politické kluby, které kvůli omezenosti volebního práva v 19. století nepotřebovaly žádnou větší politickou organizaci a existovaly hlavně na půdě parlamentů. Svým charakterem to byly strany pro vyšší vrstvy, což odráží někdy pro ně používané výrazy strany notáblů, honorační strany či elitní strany.

Masové strany vstoupily na politickou scénu západní a střední Evropy přibližně od 70. a 80. letech 19. století a tento organizační model se zrodil jako odnož jiné organizace, nejtypičtěji odborů. Smyslem bylo masové zapojení příznivců, kteří představovali hlavní zdroj síly strany, a zpočátku reprezentovaly neprivilegované skupiny, jež chtěly prosadit své sociální požadavky. První masové strany tak obvykle sdružovaly dělníky. Početná a aktivní členská základna masové strany a její územní struktury se staly základem pro přítomnost strany ve veřejném prostoru, například pro organizování shromáždění nebo demonstrací. Ve volebním procesu se členové ukázali zásadní pro volební kampaně a získávání voličů, tedy aktivit jako roznášení volebních letáků a přesvědčování sousedů. Stejně tak byli členové důležití svými příspěvky pro financování strany.

V 60. letech 20. století identifikoval Otto Kirchheimer nový vývojový typ politických stran, který označil za catch-allstranu. Tento nový typ reagoval na proměny, kterými procházely západoevropské společnosti, kdy se jejich dosavadní vcelku stabilní struktura měnila. Velmi podstatná byla mnohem větší mobilita lidí v profesním uplatnění, kariéře a obecně životě a také proměna jejich zájmů a hodnot. Voliči se pro stávající strany stali mnohem méně „jistí“, což je přinutilo k adaptaci. Některé masové strany, především ty velké křesťanskodemokratické a sociálnědemokratické, změnily svou politickou strategii a zaměřily se na získání mnohem rozmanitějších voličů než doposud a upravily podobu volebních kampaní. Vzrostl význam stranických lídrů, čemuž nahrála i expanze televize, která výrazně ovlivnila způsob komunikace s voliči. Naopak řadoví členové se pro catch-all strany stali méně potřební.

Catch-all strana byla začátkem trendu k větší profesionalizaci stran a jejich volebních kampaní, což je dnes jasně patrně také v Česku. Místo řadových členů od konce 20. století výrazně stoupl význam volebních expertů, konzultantů a marketérů připravujících kampaně nebo sociologických výzkumů voličů. Oceňovaným se pro strany zkrátka staly dovednosti jako zjišťování tematických preferencí voličů, přípravu politiků na televizní debaty či vytvoření co nejpůsobivější vizuální prezentace. Výsledkem je dnes odlišnost stranictví ve srovnání s dobami, kdy v politice dominovaly masové strany. Politolog Angelo Panebianco výstižně hovoří o volebně profesionálních stranách. Richard Katz a Peter Mair zase s ohledem na stoupající význam stranických lídrů, posilování významu státního financování či mizející význam členů a zmenšování ideologických rozdílů používají označení kartelové strany.      

Hlavně v zemích, které prošly velkým otřesem vazby voličů ke stranám, se často prosadily formace, jejichž zakladatel je politický podnikatel, kolem něhož je taková strana vystavěna, prosazuje jeho zájmy a současně on je klíčový pro její politický úspěch. Tyto podnikatelské strany, jsou někdy spojeny s původní komerční firmou zakladatele, a proto bývají nazývány politické strany-firmy. Prototypem takového druhu strany byla Vzhůru Itálie Silvia Berlusconiho, jejíž zakladatel využil k průniku do politiky vedle ekonomického zázemí i svá média nebo vlastnictví fotbalového klubu AC Milán. V mnoha směrech jde v Berlusconiho stopách v Česku Andrej Babiš.