Premoderní fáze byla založená zejména na každodenní práci lokálních stranických buněk s voliči. Pokud byla vedena celostátní kampaň, byla vedena ad hoc a byla poměrně krátká. Velkou roli hrála stranická média, zejména pak tisk - jednotlivé strany vydávaly klidně i více vlastních titulů (z dnešního pohledu až neuvěřitelné, že?). Dominantní technikou kampaní pak byla komunikace tváří v tvář, např. v rámci tzv. door to door kampaně. Jak asi tušíte, vedení takového stylu komunikace bylo celkem náročné na lidské zdroje a jejich práci.

Moderní fáze přišla zhruba v 50. letech 20. století a byla provázena nástupem televize jako nového a brzy i dominantního média, které změnilo způsob, jakým lidé konzumují informace, tráví volný čas a jak vnímají politiku. O společenských procesech, které byly součástí poměrně velkých změn jsme hovořili výše, zde tedy připomínáme, že se snížila potřeba každodenního stranického života - intenzita politické angažovanosti klesla a zvýšila se ochota voličů si mezi stranami vybírat. Stejně tak klesla důležitost místních stranických buněk při komunikaci s voliči, kampaně byly celonárodní, koordinované z centra a více či méně založené na předem vytyčené strategii, ideálně podložené aktuálními daty. To s sebou neslo tlak na větší profesionalizaci přípravy a vedení kampaní, do celého procesu stále více vstupují odborníci na reklamu, veřejné mínění, média, marketing… Důraz byl nově kladen i na dosahování dlouhodobějších cílů. To samozřejmě komunikaci, potažmo kampaně a jejich přípravu značně prodražilo. Už tedy neplatí, že hlavním platidlem byla lidská práce. To, co bylo stěžejní, byl objem prostředků, které měla strana či její kandidáti k dispozici.

O postmoderní fázi můžeme hovořit zhruba od konce 80. let 20. století a stejně jako etapu předchozí ji doprovází technologické změny, v tomto případě zejména nástup internetu a spolu s ním i on-line nástrojů a médií. Mediální trh je velmi fragmentovaný a společnost atomizovaná - což se projevuje mimo jiné tím, že všichni mají (na rozdíl od předchozích etap) jiné informace o dění ve světě a tedy i o politice. Protože si voliči sami vybírají zdroje informací, politické strany a kandidáti jsou nuceni ke komunikaci používat více kanálů, aby zásah publika byl co největší. V jistém ohledu také dochází k návratu k premoderním technikám - komunikace je osobnější a více cílená na jednotlivce, byť strany a kandidáti mohou (ale nemusí) používat moderní nástroje a platformy pro komunikaci. Kampaně jsou tedy národně koordinované, ale je v nich také výrazný decentralizovaný prvek. Přítomnost poradců je nezbytná, stejně jako orientace na průběžné a neustálé mapování dění a nálad na politickém trhu. To doprovází permanentní komunikace, která stranám zajišťuje pozornost a buduje jim kompetence ve veřejně diskutovaných tématech. To samozřejmě dále zatěžuje stranické rozpočty.