Většinové volební systémy

Systém prvního v cíli

Nejjednodušší většinový systém, kdy k vítězství postačuje zisk nejvyššího počtu hlasů. Není stanoven žádný limit, vítězí kandidát, který měl více hlasů než jeho soupeři.  Může se jednat i jen o malé procento hlasů. Hlasování probíhá v jednomandátových obvodech, k dosažení výsledku stačí konání jediného kola. V českých textech se lze setkat také s označením tohoto systému jako relativního většinového. Používá se k volbě dolní komory britského parlamentu, z dalších zemí s tímto volebním systémem můžeme jmenovat např. Indii, USA, Kanadu, nebo řadu dalších zemí, zejména bývalých britských kolonií.

Výhodou tohoto systému je jednoduchost hlasování, výsledek je také snadno srozumitelný pro voliče. V zemích, kde jsou zformovány politické strany, pomáhá především velkým stranám. Není nijak výjimečné, že proti sobě reálně stojí pouze dvě strany střídající se u moci, zatímco ostatní jen paběrkují. To může být shledáváno jako výhoda (je snadné sestavit vládu i prosadit její program), ale i jako nevýhoda (pokud nemá početnější skupina voličů šanci uspět, může růst její nespokojenost s politickým systémem). Zejména v etnicky či nábožensky rozdělené společnosti se to může stát vážným problémem. Systém také umožňuje, aby v obvodu zvítězil kandidát, který je odmítán většinou voličů a prohrál by v souboji jeden proti jednomu se všemi soupeři (viz Box 2).

Dvoukolový většinový systém

Problém s možností vítěze, kterého většina voličů v obvodu upřímně nenávidí, se snaží vyřešit dvoukolový většinový systém. V něm je pro vítězství v prvním kole požadováno dosažení určitého limitu (obvykle nadpoloviční většiny hlasů). Pokud žádný kandidát limitu nedosáhne, koná se druhé kolo. V něm se utkávají buď dva nejsilnější kandidáti z prvního kola (v tom případě se jedná o tzv. uzavřené druhé kolo), nebo více kandidátů. Např. ve volbách dolní komory parlamentu ve Francii postupují vedle dvou nejlepších všichni, které v prvním kole podpořilo alespoň 12,5 % registrovaných voličů jejich obvodu, hovoříme pak o částečně otevřeném druhém kole. Utkají-li se ve druhém kole dva kandidáti, vítěz získá nadpoloviční většinu hlasů. Pokud je kandidátů více, postačuje vítězi druhého kola zpravidla dosažení největšího počtu hlasů, nyní již bez ohledu na limit. Dvoukolový většinový systém s uzavřeným druhým kolem zná český volič ze senátních voleb a také z přímé volby prezidenta. S částečně otevřeným druhým kolem se setkáváme v již zmíněných parlamentních volbách ve Francii, rozšířen je zejména v bývalých francouzských koloniích.

Ve srovnání se systémem prvního v cíli dvoukolový většinový systém brání vítězství nejvíce nenáviděného kandidáta. I kdyby vyhrál první kolo, ve druhém kole by jej měly porazit spojené hlasy ostatních kandidátů. Dvoukolové systémy by měly vedle zvýhodnění větších stran také podporovat spolupráci mezi programově blízkými stranami. Umírněná menší strana by měla mít šanci se prosadit jako součást bloku vedeného jednou či více velkými stranami. Radikální strana stojící mimo soupeřící bloky má naopak velký problém proměnit i celkem solidní výsledek z prvního kola na jakýkoliv úspěch v kole druhém. Lze očekávat, že kandidátovi takové strany se bude hůře získávat podpora voličů vyřazených kandidátů než jeho umírněnému soupeři. Tyto tendence často zmiňují proponenti dvoukolového hlasování jako jeho velkou výhodu. Naopak nevýhodou je nutnost konání druhého kola. Pokud je volena instituce, kterou mnozí voliči považují za nedůležitou, je účast v prvním kole voleb nízká a ve druhém katastrofální. V nestabilních zemích zase přestávka mezi prvním a druhým kolem usnadňuje silám, které jsou s výsledkem nespokojené, aby konání druhého kola násilím zabránily, nebo se o to alespoň pokusily.

Alternativní hlasování

Z řady dalších většinových volebních systémů vybíráme alternativní hlasování jako ukázku pokusu, jak vyřešit problém systému prvního v cíli (možné vítězství nejméně oblíbeného kandidáta) a dvoukolového systému (konání druhého kola). Nejedná se o jediný postup, ale je nejznámější. Používá se např. ve volbách dolní komory federálního parlamentu v Austrálii, nebo prezidenta v Irsku.

Alternativní hlasování vyžaduje po vítězi voleb dosažení limitu (v Austrálii je to nadpoloviční většina hlasů), ale zároveň probíhá v jediném kole. Umožňuje to způsob hlasování. Zatímco ve výše zmíněných systémech volič odevzdává hlas jednomu kandidátovi, v alternativním hlasování seřadí kandidáty podle svých sympatií. Ke jménu toho, kterého považuje za nejlepšího, napíše 1 (tzv. mu udělí první preferenci), další preference (druhou, třetí …) udělí napsáním příslušného čísla ostatním kandidátům. Vítěz hlasování musí mít nadpoloviční většinu prvních preferencí. Pokud ji nikdo nezíská, je vyškrtnut nejslabší kandidát, a jeho hlasy jsou přeneseny k tomu, koho jeho voliči označili dvojkou. Takto se postupuje až do chvíle, kdy některý kandidát nadpoloviční většiny dosáhne (podrobněji viz Box 2).

Existují i jiné postupy, s kterými se setkáte, pokud se volebním systémům budete ve svém studiu věnovat podrobněji.